Když objevíte objevitele aneb příběh Gastona de Roquemaurela

Louis François Gaston Marie Auguste de Roquemaurel
(Řád čestné legie)

I přestože většinu sběratelů vyznamenání nejvíce nadchne, pokud své kousky může spojit se slavnou osobností z vojenských dějin, občas se vám do rukou dostane střípek ze života muže, který je zajímavý celým svým životem a prací a ne svou účastí ve slavných bitvách.

To je případ Gastona de Roquemaurela, celým svým jménem Louise Françoise Gastona Marie Augusta de Roquemaurela. Gaston se narodil 27. září 1804 v Toulouse, kde také vyrůstal. Jeho otec se Jean Jacques Francois de Roquemaurel (1758-1810) sloužil jako důstojník kavalerie ve Španělsku. Matka se jmenovala Marie Marguerite Victorie de Bonne. O jeho dětství nemáme moc informací. Víme jen, že po smrti otce se Gastonovy výchovy a vzdělání ujal jeho příbuzný z matčiny strany Jean-Pierre Marcassus de Puymaurin, známý to francouzský chemik, politik a hlavně také medailér a ředitel Královské mincovny v Paříži. Gaston tak nastupuje nejprve na školu v Auch a následně na královskou vysokou školu v Toulouse. Když se dostane na École Polytechnique do Paříže, což je nejvýznamnější a nejznámější vysoká škola technického zaměření ve Francii, vydrží zde pouhé dva roky a v roce 1825 začíná svou dobrodružnou námořní kariéru.

Svá první léta na lodi tráví ve Středozemním moři, je pracovitý, svědomitý a oddaný, a i proto je v roce 1828 povýšen do hodnosti praporčíka. V roce 1830 se pod velení maršála Louise de Ghaisnese jako podporučík účastní invaze do Alžíru a svůj pobyt na souši si prodlouží o dalších 18 měsíců, když s brigádou granátníků pokračuje do Tunisu. Nejen díky těmto zkušenostem, ale i díky své inteligenci a vášni pro dělostřelectvo a námořnictvo, navrhuje dokonce nové námořní manévry, je roku 1934 povýšen na poručíka a vrací se na moře. Mezi léty 1835 až 1837 slouží na fregatě Iphigénie do doby než se dozví, že se chystá výprava kolem světa a na Antarktidu, což byl jeho sen. Své vysněné místo na palubě lodi Astrolabe, která měla pod velením známého mořeplavce a objevitele Julese Dumont d’Urvilla plout co nejvíce na jih a pokusit se objevit jižní magnetický pól, získal a od 7. září 1837 se stal druhým důstojníkem posádky. Na lodi měl na starosti vedení lodního deníku a během své služby byl uznávaným a váženým členem důstojnického sboru. Díky tomu byl samotným Dumontem, i přes určité spory které mezi sebou tito dva muži měli, navržen 28. září 1838 na Řád čestné legie. Gaston uznávaný za své vzdělání, horlivost, chování, charakter a odhodlání již během této expedice začíná přemýšlet o své vlastní výpravě.

Bohužel po útrapách a věznění v ledovém sevření Jižního oceánu a po několika marných pokusech dosáhnout Jižního pólu 6. listopadu 1840 celá výprava končí. Měsíc na to je 21. prosince povýšen do hodnosti nadporučíka a stává se velitelem fregaty Ville-de-Marseille a Sovereign. V roce 1841 je za svou příkladnou službu jmenován rytířem Řádu čestné legie, na druhou stranu však v tomto období začíná trpět zdravotními problémy, které jsou důsledkem drsných podmínek, kterým byl na poslední expedici vystaven. To mu však nebrání v tom, aby začal připravovat a plánovat svou vlastní cestu kolem světa. Bohužel mu není vyhověno a je pověřen mezi léta 1843-1847 velením brigy Cassard a podniká průzkumné cesty do Maroka a Indie, za což získá Řád čestné legie třídy důstojníka. Informaci o tom můžete vidět na unikátním dopise z naší sbírky níže.

Pro Gastona a jeho kariéru, stejně jako pro celou Francii, je zlomový revoluční rok 1848, kdy je představen novému ministrovi války a námořnictva Francoisovi Aragovi. Jelikož se oba muži znají skrze svou alma mater École Polytechnique v Paříži, velice rychle se spřátelí a Arago jmenuje Gastona náčelníkem štábu námořnictva a je mu udělen Řád čestné legie třídy komandér. Arago však rychle ze své funkce odstoupí a stejně tak Gaston pochopí, že kariéra v kanceláři není pro něj to pravé a na svou funkci rezignuje. Chce se totiž rychle vrátit na moře. To se mu povede až v roce 1850, kdy je jmenován velitelem korvety La Capricieuse, jejímž úkolem je cestovat přes Tichý oceán a probádat ostrov Tahiti. Na své cestě dále pokračuje a prozkoumává dosud málo známá pobřeží kolem Koreje, Japonska a Sibiře. Celá jeho pouť končí až v roce 1854 návratem do přístavu Toulon, tedy rok po vypuknutí Krymské války, které se Gaston kvůli svému zhoršujícímu se zdraví není schopen plně zúčastnit a je mu svěřeno jen velení parní transportní fregaty. S koncem Krymské války končí i jeho dlouholetá námořní kariéra. Do zaslouženého důchodu odchází sice jako kapitán v roce 1862, ale bohužel za svá objevitelská dobrodružství není plně odměněn a nedočká se ani vytouženého povýšení na kontradmirála.

Poslední léta svého života tráví od roku 1870 ve svém rodném městě Toulouse, kde nastupuje do Académie des Jeux floraux a dokončuje své etnografické literární dílo. To se stane jeho odkazem, které po smrti 2. dubna 1874 věnuje knižnímu a etnografickému fondu v Tolouse.

Dekret a dopis, který můžete vidět na fotografiích patřil muži, který zažil dobrodružství, která my známe jen z knih a filmů.