Partyzáni 9.května aneb falešní hrdinové od hospodského stolu

Dnes si představíme jednu malou zajímavost. I když se jedná o všem dobře známý Odznak československého partyzána, tak i on v sobě může skrývat méně známou historii konce 2. světové války! Teprve nedávno jsem se bavil s kolegou na military burze o takzvaných partyzánech 9. května. A i přestože se věnuji faleristice už přes 20 let, nikdy jsem doposud neslyšel tento slovní obrat, natož abych věděl, že existují i dekorace, které se k takovým partyzánům vztahují.

Zcela jistě se všichni shodneme, že partyzánský odboj během válečného konfliktu je velmi odvážná činnost, a to ať už se jedná o záškodnické akce se zbraní v ruce nebo jde například o průmyslové sabotáže atd. Odbojové skupiny vznikaly na našem okupovaném území během 2. světové války buď spontánně sdružováním mužů a žen s cílem, co nejvíce uškodit německé armádě, ale také organizovaně za účasti zahraničních spojeneckých armád. Ona druhá skupina odbojových organizací měla většinou zajištěné radiové spojení do Anglie nebo do SSSR a byly jasně a účelově koordinovány a zásobovány. V případě těchto partyzánských oddílů bylo po válce jasné, kdo byl jejich členem a co za úkoly a mise plnily. Sám vlastním dobově sepsané seznamy a podrobné popisy činností některých z nich, kde je přesně zmapována a prokazatelně doložena jejich činnost.

Ale co ony „spontánní“ odbojové skupiny, které na našem území měly působit? Jak ty na tom byly? A tady to začíná být zajímavé.

Ve zmatku konce 2. světové války a v poválečném období, kdy se každý snažil zajistit svůj nejlepší osud a kdy se na obzoru nastupující studené války začaly světové mocnosti přetahovat o míru zásluh na velkém vítězství, vznikaly i odbojové skupiny takzvaně za 5 minut 12. A to skoro doslova a do písmene. Každý byl najednou hrdina, co bojoval proti okupantům a neváhal se s tím chvástat všem ostatním v hospodě. A tam také možná spousta takových odbojářů začala a také skončila. Zjednodušeně řečeno pak stačilo, že se parta kamarádů u stolu domluvila, jak si vše navzájem písemně a čestně potvrdí a partyzánská organizace byla na světě.

Ale tím samozřejmě nechci nikterak znehodnocovat odvahu všech těch mužů a žen, kteří na sklonku války doopravdy vzali do rukou zbraň nebo sabotážemi znesnadňovali německý ústup atd. Bohužel tehdejší doba pomalého nástupu vlivu komunistické strany byla ale nakloněna všem těm, kteří se označili za partyzána a ještě k tomu za komunistu. Ono se to totiž v té době hodilo a tehdejší úředníci to tolik neřešili. Vše se změnilo až s nástupem Ludvíka Svobody do funkce prezidenta, který si nechal na partyzánské skupiny posvítit trochu detailněji. V tichosti tak začalo vyšetřování podezřelých odbojářů, jejich výpovědí a všech důkazů prokazujících jejich činnost. Díky tomuto vyšetřování pak bylo desítkám, ne-li stovkám takových z rozhodnutí MNO zrušeno osvědčení partyzána podle zákona č. 255/ 1946. Jednoduše řečeno jim byl odebrán titul odbojáře i s požitky a bylo proti nim zahájeno trestní stihání pro přeplacení důchodů.

To je přesně případ i tzv. ODBOJOVÉ SKUPINY PIRKA. Tato skupina měla působit v prostoru Drahanské vrchoviny a svou činnost měla zahájit v březnu roku 1943. Působit měla až do května roku 1945. Do funkce velitele této odbojové skupiny se pasoval Karel Piňos, který o sobě také prohlašoval, že ještě před válkou bojoval v roce 1936 se zbraní v ruce v jednotkách mezinárodní brigády ve Španělsku. Karel Piňos pak dal dohromady své spolupracovníky a vytvořil z nich seznam bojovníků o počtu až 40 mužů, kteří si pak vzájemně své odbojové zásluhy dosvědčili. Piňos šel ale až tak daleko, že nechal vyhotovit pro své druhy na památku i odznaky, které pak vesele propůjčoval i vysokým čs. důstojníkům. Podrobný popis tohoto odznaku a další informace, které jsou zdrojem i pro tento článek, za což jeho autorům děkuji, naleznete ZDE (https://www.valka.cz/Pametni-odznak-odbojove-skupiny-Pikra-t88987).

Přes dvacet let trvající hra na partyzána Karla Piňose však skončila koncem sedmdesátých let, kdy na základě anonymního udaní a následného vládního šetření bylo prokázáno, že Partyzánský oddíl PIKRA je jen podvod Karla Piňose, a že její bojová, výzvědná nebo zpravodajská hodnota byla nulová. Odbojovou činnost, kterou Piňos popisoval ve svém deníku, nedokázal žádný z pamětníků jasně dokázat, a to se týkalo i dalších údajných příslušníků této skupiny. Deník Karla Piňose byl tak jen čirou fikcí.

Odznak československého partyzána Karla Piňose

Že se nejednalo o ojedinělý případ, můžeme také odvodit z toho, že Odznak Československého Partyzána, který byl ustanoven v roce 1946, byl původně na zadní straně číslován, viz můj druhý odznak. Nemohu uvést přesný zdroj, už jej nemohu dohledat, ale četl jsem, že se předpokládalo, že odznak bude udělen maximálně v řádu několika set kusů, a tak se bude podle toho i značit. Jelikož si však statut partyzána nárokovalo výrazně více osob, než jen pár stovek, bylo od tohoto záměru upuštěno, a tak se číslem mohou chlubit jen první vyrobené a udělené kusy (můj odhad je do 200 kusů). V dalších případech se pak jednalo o označení odznaku spíše z iniciativy samotných držitelů, kteří si svůj odznak upravili. A to je i případ a historie mého Odznaku Československého partyzána s číslem 25 a jménem Karel Piňos.

Nejprve jsem si myslel, že číslo 25 je číslo evidence shodné s dekretem, ale při mém dalším pátrání jsem narazil na výňatek ze jmenného seznamu skupiny PIKRA, kde číslo 25 odpovídá pořadovému číslu Karla Piňose, tak jak sám sebe zaevidoval. Díky tomu jsem se doslat až k tématu partyzánů 9.května, které mne začalo zajímat. A hlavně jsem tento odznak mohl přiřadit k osobě, která je spojena právě s částí této naší historie a je tak i jejím důkazem.

Na závěr bych chtěl ještě zdůraznit, že nikterak nehodlám někoho soudit, soud s těmito lidmi již proběhl! Jen je to zajímavé téma do diskuze a budu rád, pokud se s námi o své poznatky podělíte. Napište nám na náš email nebo třeba prostřednictvím našich FB stránek.